Lajka

Do sebevražedné mise Lajky byla zapojena spousta. Zde je seznam některých, kteří měli určitou rozhodovací moc, případně o celé misi dokázali říci více, než bylo oficiálně sděleno v roce 1957.

Nikita Sergejevič Chruščov

V době konání psího vesmírného programu zastával funkci 1.tajemníka komunistické strany Sovětského Svazu což znamenalo, že byl nejvlivnější osobou země (něco jako prezident)
Vesmírný program ho příliš nezajímal, budoucnost viděl především v mohutných raketových nosičích schopných nést jaderné zbraně.
Jeho nezájem trval až do dne, po vzletu první umělé družice země – Sputniku 1.
Celosvětové nadšení ze Sputniku mu ukázalo, že kosmický program může Sovětskému Svazu přinést významné politické body v konfrontaci především s USA. Proto se vzápětí na schůzce s Koroljovem dotazoval, jak by se dal úspěch Sputniku využít. Možnost vyslání psího kosmonauta se mu natolik zalíbila, že vydal úkol vyslat družici se psem k výročí Velké říjnové revoluce a to ještě ve stejném roce (1957), tedy cca měsíc po startu Sputniku 1.
Námitky, že Sovětský Svaz nemá techniku a v dohledné době ji mít ani nebude, ho dále nezajímali.
Byl to Nikita Chruščov, který rozhodl o startu jednoho z psích kosmonautů na sebevražednou misi.

Sergej Pavlovič Koroljov

V době konání psího vesmírného programu byl vedoucím konstruktérem sovětského raketového výzkumu a vedoucím programu psích kosmonautů. Byl to on, kdo navrhl možnost vyslat psa na oběžnou dráhu, přestože si byl vědom, že k tomu nemá dostatečné prostředky. V roce 1957 svůj nápad přednesl Chrusčovovi, ovšem s dodatkem, že by to tým vědců mohl zvládnout přibližně do tří let. Bohužel se jeho nápad zalíbil a dostal nařízeno, že to musí zvládnout za přibližně měsíc.
Podle účastníků projektu psích kosmonautů patřil Koroljov k největším milovníkům svých psích výzkumníků. Když odcházel z pracoviště, pravidelně je chodil navštěvovat a kontrolovat, jestli jim nic nechybí, často se s nějakým z nich „šmajchloval“.
Je ironií osudu, že to byl právě Sergej Koroljov, kdo navrhl let, ve kterém si jeden z psů poletí pro smrt.

Oleg Georgievič Gazenko

Expert na letecké zdravotnictví. V programu měl úkoly spojené s biologií a medicínou spojenou s lety do kosmu a působení beztížného stavu na organismus. Prakticky se jednalo o šéflékaře celého projektu.
Řídil svůj lékařský a výzkumný tým, nepodílel se přímo na rozhodování který pes, kdy poletí.
Na mezinárodní konferenci v roce 1998 na téma let Sputniku 2 a smrt Lajky pronesl:
Čím více času od 3,11 1957 uplynulo, tím více mě to mrzí, že jsme to vůbec dovolili.

Alexander Serjapin

V době konání projektu byl pracovníkem institutu letecké medicíny. Podílel se na vývoji výstroje psích kosmonautů.
V roce 1998, poté, co o letu Lajky promluvil Oleg Gazenko přidal vlastní zkušenosti.
„Když bylo jasné, že došlo k poškození chlazení, osobně jsem žádal, aby byla Lajka usmrcena. Bylo mi odpovězeno, že už je to zařízené. Důkazy nemám, ale dodnes jsem přesvědčen, že se tak nestalo, systém nebyl použit a Lajka trpěla přibližně 1,5 hodiny, než zemřela.
Dále uvádí : v době startu jsem stál 7 kilometrů od rampy. Po zážehu motorů jsem cítil, jak se zem pode mnou třese a pak přišel ten neskutečný hluk.
Po pár minutách , když jsem se dozvěděl, že Lajka úspěšně dorazila na oběžnou dráhu jsem jsem se podíval kolem sebe na kolegy. Zdaleka jsem nebyl sám, kdo plakal a nebylo to dojetím.
Z výsledků mise jsme nezískali prakticky žádné důležité poznatky. Podmínky, které zabily Lajku jsme museli simulovat na zemi na pokusných psech a potvrdilo se, že jí zabil především stres a přehřátí. Potvrzení o tom, že živý organismus může dlouhodobě přežít v beztížném stavu jsme z letu nezískali.
Podle očitých svědků, poté, co byl kryt sondy sundán, aby Lajka mohla dostat vodu to byl právě pan Serjapin, kdo jí podal naposledy misku. A pak prý jí políbil na čumák a popřál jí šťastnou cestu, i když věděl, co jí zanedlouho čeká.

Dimitrij Malašenkov

V programu pracoval jako hlavní konstruktér „cestovních modulů“. Rozhodoval o tom, co modul ponese, jak to bude vyrobeno, kde to bude umístěno. Prakticky byl nucen se podepsat pod konstrukci Sputniku 2.
V roce 2002 na Světovém vesmírném kongresu přednesl jako první zprávu, že není pravda, co bylo světu doposud tvrzeno, tedy že Lajka zahynula 4 den na oběžné dráze v důsledku přehřátí, ale že pravdou je, že zahynula již mezi 5-7 hodinou po startu na přehřátí a stres.
Při jiné příležitosti řekl, že systém chlazení, jak byl navržen a zkonstruován byl natolik slabý, že neměl žádnou šanci pracovat podle požadavků a byl hlavní příčinou neúspěchu.

Vladimir Jazdovski

V programu byl hlavní lékař, starající se o psí psí kosmonauty. Právě on rozhodoval o tom, který pes na kterou misi poletí. On rozhodl, že z trojice kandidátek na smrt to bude právě Lajka.
A také to byl právě Jazdovski, který se k Lajce zachoval snad nejlépe v jejím krátkém životě.
Den před startem si jí vzal domů, kde si mohla celý den hrát s dětmi, co vlastně nikdy v životě nezažila.
Poté, co jí 31.10 umístili i s jejím kontejnerem do Sputniku 2, kde čekala ve tmě a dokonce i v chladu na start, který proběhl o tři dni později, několik desítek minut před startem požádal Koroljova, jestli by nebylo možné dát Lajce ještě naposledy napít, že je tam zavřená již dlouho. Na jeho žádost tedy došlo k rozebrání hermeticky uzavřené sondy (to trvalo více jak hodinu) a Lajka ještě naposledy viděla denní světlo.
V celé, zcela zbytečné akci to byl bohužel právě Jazdovski, který musel rozhodnout o vyslání Lajky na smrt.

Pavel Romanovič Popovič

Byl sovětským kosmonautem, který letěl do kosmu na palubě Vostoku 4 ( do vesmíru jej vynášela stejná raketa R7 jako Sputnik 2 s Lajkou.) Programu psích kosmonautů se neúčastnil, popisuje ale svůj první start do vesmíru :
byl tam hrozný hluk a všechno se třáslo, jako když se peklo otevřelo...
Protože psí sluch je citlivější a to až 3x více než lidský, muselo to být pro Lajku, která již tři dny byla zavřená ve svém kontejneru bez možnosti vidět světlo doslova peklo.